Krok do neznáma - jak se vůbec nic nezměnilo

Protože oba s Honzou už nějakou dobu tápeme, kterým směrem se chceme životem ubírat dál, dali jsme si pro rok 2025 společné předsevzetí. Odjedeme alespoň na pár měsíců žít někam do ciziny. Já bych do sebe nikdy neřekla, že něco takového udělám, a sama odjet žít do cizí země bych si ani nikdy netroufla. Dokonce jsem úplně nevěřila ani tomu, že to nakonec skutečně uděláme společně. Přes všechnu mou nevíru a pochybnosti teď píšu tenhle záznam z Portugalska. Byla jsem to dokonce nakonec já, kdo tuhle výpravu inicioval a organizoval.

Nejspíš jsem po tom opravdu toužila, protože už v únoru jsem začala plánovat a vymýšlet, jak to předsevzetí naplníme. Portugalsko jsme si vybrali, protože se nám zalíbilo při našich atletických soustředěních, kdy jsme sem jezdívali do jižních částí. A také samozřejmě kvůli sluníčku a teplu i v zimních měsících. Rozhoupávali jsme se k tomu ale opravdu dlouho. Nakonec jsme až koncem srpna koupili letenky do Porta, druhého největšího města Portugalska. Tím jsme své rozhodnutí zpečetili a prvního října opravdu konečně odletěli. Doufala jsem, že tady v Portugalsku zjistím, co vlastně chci, kam se mám dál ubírat a třeba poznám víc sama sebe. A myslím, že zrovna to se i skutečně děje. Ovšem má představa tohohle procesu byla poněkud odlišná, než jaká je ve skutečnosti. Je to už týden, co začal poslední měsíc našeho života v Portugalsku, a spolu s ním mě začaly naplňovat také nepříjemné pocity toho, že mi tenhle výjezd vlastně nepřinesl až tak báječné a nezapomenutelné zážitky, jak jsem očekávala. Tyhle pocity mě pronásledovaly už od začátku, přibližně během druhého týdne. Pořád jsem ale trochu doufala, že se to časem přece jen překlene a opravdu to bude dobrodružství plné nejlepších zážitků a neustálé zábavy. To se ale úplně nestalo, a mně se zdá, že tu v podstatě nic moc zajímavého nedělám.

Na poslední měsíc našeho života v Portu jsme se přesunuli bydlet přímo do centra. Je to tu samozřejmě svým způsobem zajímavé a teď v období Vánoc i kouzelné. Přesto se mi zdá, že je tu málo, co dělat, pokud tedy nechcete za svou zábavu každý den platit desítky eur. Každý den je dost podobný. Ráno mi docela dlouho trvá, než začnu něco smysluplného dělat. Většinou tak dvě hodiny bloumám po obýváku a v podstatě nedělám nic. Pak se donutím udělat nějakou práci a odpoledne na chvíli vylézt ven, kde se nechávám výlohami lákat k utrácení peněz. Chybí mi lesy, kde se dá příjemně běhat nebo nerušeně procházet, aniž bych se musela vyhýbat lidem na přeplněném chodníku. Navíc tu poslední měsíc dost často vytrvale a intenzivně prší, což všechno ještě komplikuje, obzvlášť když s sebou máte jen dvoje boty. Tak totiž vypadá typická zima na severu Portugalska. Nikoliv sluníčko a teploty na kraťasy, ale déšť a 13 stupňů. Vůbec mě nenapadlo, že rozdíl jihu a severu bude až tak markantní, když jsem sem odjížděla.

Možná to zní, že si jen stěžuji a nic nedělám pro to, aby můj pobyt v cizině byl dobrý, jen očekávám, že prostě sám od sebe dobrý bude. Ale já takhle přesně vídávám prezentaci cestování na sociálních sítích. Každý, kdo někam do ciziny vycestuje, to samozřejmě prezentuje jako to nejlepší rozhodnutí, co kdy v životě udělal, a jak mu to jeho život okamžitě otočilo k lepšímu. Proč to pro mě není taky tak úžasné? Samozřejmě jsem pořád ráda, že jsme sem odjeli. Je to jedinečná zkušenost a věřím, že mi to v mnohém prospěje. Stejně se ale nemohu zbavit mrzutosti z toho, že tu nežiju tak, jak jsme si to představovali, a tak, jak bych podle Instagramu měla. Říkám si: „Můj život tady nevypadá tak, jak by měl.“ Jak by ale vlastně tedy měl vypadat? Možná že tenhle celý problém je opět vykonstruovaný jen sociálními sítěmi. Od chvíle, co jsme sem dorazili, mi samozřejmě algoritmus začal plivat příspěvky lidí, kteří se také rozhodli vycestovat či přestěhovat do ciziny a jejich život se stal prostě jen báječným. Hned jsou z nich ti nejšťastnější lidé na planetě a jejich život nabral nový, ten nejlepší směr. A já teď sedím u svého notebooku v deštivém Portu a cítím se jako jedna velká chyba a selhání, protože můj výjezd takový tedy rozhodně není. Je celkem obyčejný. Ano, mám nové zážitky, poznala jsem nové lidi, objevila jsem hezká místa. Ovšem můj každodenní život je víceméně pořád stejný a já jsem pořád stejně ztracená. Můj výjezd do ciziny mě zatím nevystřelil do nebeských výšin. A já jsem z toho trochu nešťastná. Tohle je samozřejmě o člověku. Věřím tomu, že člověk je tak šťastný, jak sám chce být, a jaký si to uděláš, takový to máš. V dnešní době jsme ale vystavováni překroucené realitě, což je vlastně celým účelem sociálních sítí a celým problémem mého výjezdu do Portugalska.

Včera už jsem byla natolik v „depresi“ z toho, že náš život tady v Portugalsku není ničím zvlášť zajímavý a výjimečný – tak jako životy všech ostatních, co jsem viděla na Instagramu –, že mě napůl nastydlý Honza přece jen nakonec posadil na vlak a jeli jsme aspoň na krátký výlet. Bylo to dost spontánní. Původně jsme měli v plánu vyjet dál z Porta do přírody a dát pořádnou tůru. To ale kvůli (opět) celodennímu dešti padlo. Celý den šlapat po kopcích v dešti by nám asi moc neprospělo a ani by to nepozvedlo náš pobyt do toho báječně vyhlížejícího instagramového obrazu. Šli jsme tedy do města s tím, že budeme tak trochu vymetat kavárničky. Což nám vydrželo přesně na dvě kavárny, jelikož tohle úplně není náš styl zábavy. Pak Honza prohlásil: „Tak jdeme na vlak a někam pojedeme.“ Ano, souhlasím! No a tak jsme skočili na jeden z vlaků na nádraží São Bento. Já jsem si ještě málem nestihla koupit v nádražní kavárně k obědu sendvič. Dvě minuty před odjezdem jsem s chlebem nacpaným vajíčkem a sýrem vběhla do vlaku, který nás odvezl do nedaleko ležícího města Santo Tirso. „Jo, to je přesně to, co máme tady v Portugalsku dělat,“ říkala jsem si. Objevovat nová místa a jezdit na výlety do okolních krásných měst.

V Santo Tirso nepřekvapivě také pršelo a celé městečko nebylo ničím nijak výjimečné. Vlastně vypadalo jako každé druhé menší město v Česku. Klidně bych ho mohla vtlačit někam do mapy ve Středočeském kraji a nikdo by nepoznal, že je to město ze země na opačném konci Evropy. Tenhle výlet neměl nic, co by se hodilo na Instagram. Kromě kýčovité vánoční výzdoby, Grinche v plyšovém obleku a nákupu v Mercadoně jsme nezažili nic, co by stálo za zmínku. Domů jsme se vrátili utahaní a pěkně promočení. Přesto na to vzpomínám jako na fajn výlet. Byla to legrace, protože my s Honzou si rádi utahujeme z naší smůly a nevydařených plánů. Jsem ráda, že ho tu mám s sebou. S ním je každý zážitek něčím zvláštní a hlavně plný smíchu. Takže i když to tady není jízda plná hvězdných okamžiků, které by se mohly vyjímat na profilu nejskvělejšího cestovatele, jsem stejně pořád ráda, že jsme se rozhodli sem odjet.

Chtěla bych jen podotknout, že pokud se rozhodnete udělat tenhle velký krok, ke kterému je potřeba hodně odvahy a odhodlání, neočekávejte, že to bude za odměnu samo od sebe báječné a plné instagramově estetického dobrodružství. To, že někam vycestujete, vůbec není jen o zábavě a krásných zážitcích. Já i tady zažívám stereotyp a nudu, často jsem ztracená a zklamaná. V mnoha věcech je to naopak mnohem těžší, jelikož tady nemám prozkoumané okolí, ověřená místa a nemohla jsem si s sebou přivézt všechny koníčky a záliby, kterým se věnuji doma. Tady nemáme žádné stabilní zázemí, jelikož se každý měsíc přesouváme na jiné místo, a s sebou máme jen ty věci, které se nám vešly do kufru. Což mě vede k dalšímu poznání. Moderní člověk je závislý na svém materiálním vlastnictví. Já třeba mám s sebou jen jedny běžecké boty. Přijela jsem sice se dvěma, ale druhé už se mi roztrhaly, a já si tu nechci kupovat nové, jelikož místo v kufru je omezené. Chybí mi tu také karimatka, bez které se prostě nějakým záhadným způsobem nejsem schopná pravidelně protahovat. Zkrátka je hloupé očekávat, že se váš život znenadání změní ve filmové dobrodružství v okamžiku, kdy vycestujete do ciziny. Není každý den úžasný, dokonce není ani každý den dobrý. Jsou i horší dny. Ty ale do internetového světa nikdo moc neposílá. To, že je ale při výjezdu zažíváme, není selhání a není to špatně. Tyhle dny jsou nakonec přínosné a troufám si říct, že i víc než ty skvělé dny plné zábavy. Věřím tomu, že se z nich učím a dozvídám se důležité věci o sobě i o světě. A věřím tomu, že budou mít velký dopad v dlouhodobém měřítku, až se vrátím a můj život zase zapadne do kolejí běžného režimu.

Teď už je konečně čas zahodit mobil a vrátit se k vzpomínkám z Porta a zamyslet se nad tím, co mi vlastně každá situace přinesla či pomohla uvědomit.