Druhý měsíc v Portu

Poté, co jsme si prvních pár dnů listopadu zpestřili kempováním v krásném severu Portugalska, jsme se zase vrátili do Porta. Náš život v jihoevropském městě měl teď nabrat ten správný cestovatelský směr – alespoň jsem si to myslela. Pro druhý měsíc jsme si našli velmi maličký byt na pobřeží. Moc jsme se těšili, až budeme chodit každé ráno na pláž, protože to k ní bylo jen pár minut pěšky. Plánovali jsme, že se u moře budeme každé ráno při východu slunce protahovat. První měsíc jsem strečink úplně vyšidila, ale tentokrát mě pláž, sluníčko a mořské vlny určitě dostatečně namotivují.

Pokud si to dobře pamatuji, byla jsem tam přesně nulakrát. Stejně jako první měsíc ani listopad nenaplnil mou představu života přímořských obyvatel. S podzimem totiž opravdu přišly silné a vytrvalé deště – přesně tak, jak všichni místní tvrdili. Proto jsme si brzy obstarali pláštěnky, které nám byly doporučeny spíše než deštníky. Déšť je totiž prý doprovázen také silným větrem, a deštníky tak většinou skončí zohýbané a poničené v odpadkových koších na ulici. Pláštěnky sice opravdu trochu pomohly, ale i je déšť často nakonec přemohl. Voda nám po nich začala brzy stékat a promočila nám kalhoty od půli stehen úplně skrz. Časem jsme na déšť alespoň trochu vyzráli tím, že jsme začali pod pláštěnkou nosit kraťasy. Zatím ještě bylo stále docela teplo na to, aby se v nich při chůzi dalo vydržet. Cítila jsem se trochu divně, když jsem chodila po ulici, protože to nejspíš působilo, že na sobě mám jen tu pláštěnku. V Portu se ale očividně řídí mottem: „Ať si každý dělá, co chce.“

Podzim to tedy byl opravdu pořádný. Takhle snad neprší ani v Irsku. Párkrát jsem jela autobusem, z kterého při každé ostře říznuté zatáčce, tedy úplně při každé, stekla voda v takovém množství, až jsem měla pocit, že snad jedeme oceánem. Pláže dokonce asi po týdnu „zavřeli“, protože vítr a bouře, které na oceánu řádily, způsobovaly ohromně silné a vysoké vlny. Alespoň ty jsem chodila občas pozorovat, a byla to celkem fascinující podívaná.

Na sluníčko, které sice občas na pár minut vylezlo, ale kdykoli mohlo být velmi rychle smeteno dešťovým mrakem, nemělo smysl čekat. Rozhodli jsme se tedy, že se v listopadu začleníme více do společnosti. Především Honza se vydával na různé srazy a akce, pořádané prostřednictvím aplikace Meetup, které se nakonec ne pokaždé skutečně konaly. Stalo se nejednou, že jsme se na meetup přihlásili a byli jsme jediní, kdo se dostavil. Možná jsme jen nepochopili portugalskou orientaci v čase. Kromě neexistujících meetingů jsme ale zažili naši první stand-up show v angličtině, takže jsem se často smála hlavně s davem, první lekci jógy a taky velmi jedinečnou terapii křičením do oceánu. Překvapilo mě, co všechno lidi napadne, když žijí ve velkých městech a nemají možnost běhat po lesích nebo odpočívat na zahradě. Prostě řvou na oceán anebo si chodí předávat své myšlenky po kavárnách.

Popravdě i já jsem chodila po kavárnách. Jen s tím předáváním myšlenek jsem to moc nepřeháněla. Vlastně jsem tam chodila kvůli chvílím o samotě. Protože náš byt byl opravdu maličký, mívali jsme s Honzou sem tam menší ponorku. Není divu. Byli jsme téměř neustále spolu už druhý měsíc. Navíc jsme oba potřebovali pracovat a jediný malý stolek, který v bytě byl, si zabral na svoje programátorské nádobíčko Honza. Já jsem se většinou nad počítačem skláněla na gauči a brzy to začalo být velmi neproduktivní a otravné. Začalo mě to frustrovat, a to zase frustrovalo Honzu. Naštěstí jsme tentokrát už bydleli v živější části města, kde bylo kaváren dostatek. Takže jsem jich pár vystřídala a chodívala pracovat a ochutnávat portugalské dobroty tam. Baristé a číšníci v Portugalsku jsou velmi neaktivní a až mírně apatičtí. Po příchodu do kavárny mě občas nechávali i dlouhou dobu sedět, než jsem se sama přišla zeptat, jestli si mohu objednat.

Když předpověď hlásila hezký den nebo dva, okamžitě jsme se takové příležitosti chopili a utekli na celý den z našich čtyř stěn. Protože nás tento měsíc v Portu navštívili kamarádi, vyrazili jsme společně pořádně prozkoumat centrum. Zkoumání spočívalo především v prohlížení výloh, projíždění ulic na elektrokoloběžkách a přejídání se předraženými portugalskými dobrotami. Nejoblíbenějším se stalo asi sladké pečivo z listového těsta se žloutkovým krémem – pastel de nata. Většinu členů naší průzkumné skupinky jsem také navedla k vyzkoušení tradičního pokrmu – francesinhy. Je to v podstatě žemle nacpaná směsicí různého druhu masa, zabalená do sýra a navrch ještě přelitá červenou přesolenou omáčkou, trochu podobnou rajské. Pro zajímavost přikládám odkaz na recept. Měla jsem tam tuhle jejich trochu podivnou, ale vyhlášenou dobrotu dvakrát, přičemž jen jednou mi z toho bylo opravdu zle. Zato jsme si ale dost pochutnávali na rybách, chobotnicích a ostatních mořských potvorách, které byly výborné a tady u nás doma mi dost chybí.

Na listopadový výlet jsme vyjeli vlakem do města Aveiro, které leží trochu jižněji od Porta. Pořád ne dost jižně na to, aby tam nepršelo, ale na to už jsme si zvykli. Tohle město je známé především rybářskou oblastí plnou krásně barevných domků. Podle fotek by to byla asi hezká podívaná. Jenomže my jsme si nezjistili, že od vlakové stanice v Aveiru je to do téhle oblasti ještě pěkný kus cesty, takže jsme ji neviděli. Cestovatelské zkušenosti holt ještě nemáme v malíku, a tak nám toho asi dost uniklo. Přesto to ale byl hezký výlet. V Aveiru jsme objevili solné pláně, po kterých jsme se prošli. Oblíbené místo k procházce je to také pro nějaký druh menších plameňáků, které se mi ale nepodařilo pronásledovat dostatečně efektivně na to, abych zjistila, co jsou vlastně zač. Nechtěli se příliš předvádět. Také jsme tu ochutnali další sladkou věc plněnou žloutkovým krémem. Vaječné žloutky jsou tady očividně hodně oblíbená přísada, ale ne vždy z toho vznikne úplně povedená gastronomie.

Jeden obzvlášť teplý listopadový den dokonce Honza vlezl na oceán s paddleboardem, a to opět díky našemu prvnímu hostiteli Josému. Potkali jsme se u pláže a on byl tak milý, že Honzovi hned nabídl půjčení jednoho ze svých prken. Já jsem na to tehdy byla bohužel klasicky moc velký srab. Teď zpětně mě to samozřejmě moc mrzí a věřím, že výjezd do Porta mi dodal dost kuráže, abych si příště takovou příležitost nenechala ujít.

Jak jsme později vypozorovali, naše nedobrá nálada byla důsledkem nejen deště, ale nejspíš také atmosféry bytu. Tedy ne že by to tam bylo vyloženě špatné. Vzduchem aspoň nelítaly tisíce psích chlupů a nad hlavou nám každý večer nesvištěla letadla. Ale atmosféra bytu na nás prostě nepůsobila pozitivně. Mimo to, že byl opravdu maličký, v něm bylo také dosti šero a vlhko. Pravděpodobně proto, že ležel právě velmi blízko pobřeží a měl celkem jen tři okna. Skoro to vypadá, že si vždycky najdu něco, na co si stěžovat, že? Chci tím jen říct, že místo nikdy neodhadnete předem, a proto je u cestování důležité být připraven na různé situace.

Ale i druhý měsíc mi přinesl spoustu skvělých poznatků a zážitků, které teď, když jsem zase doma, přinášejí své ovoce.

Přínosy a uvědomění druhého měsíce:

• k cestování si ber kamarády do deště
• krize a selhání zpevňují spojení mezi lidmi
• ať už prší sebevíc, sluníčko zase jednou vyjde