Lotyšsko - začátky bývají těžší

Myslím, že začátky v cizí zemi pro mě prostě bývají těžší. I tentokrát tady trochu tápu, a i tentokrát se trochu trápím. Lotyšsko bývá teď na jaře často šedé, zamračené a je tu kosa. Občas fouká tak studený vítr, že mám chuť se zahrabat pod nějaký kámen a uložit se k zimnímu spánku. Zprvu mě rozčilovalo, že je mi zima, a chybělo mi sluníčko, aby mi pomohlo se v novém prostředí cítit lépe. To mi alespoň pomáhalo, když jsem si zvykala tehdy v Portu. Moc dobře si pamatuji, že jsem něčím podobným procházela i tam. Trvalo to chvíli, než jsem se sžila s novým prostředím, zvykla si na trochu jiné životní tempo. A ta chvíle byla mrzutá a nepříjemně svíravá. Cítila jsem se zmatená, zkroušená a měla jsem pocit, že jsem sama v sobě úplně ztracená. Nevěděla jsem, co tam v té cizí zemi mám vlastně celé dny dělat. To se mi děje i tady v Lotyšsku. Po dvou týdnech tu strávených jsem se dokonce začala ptát sama sebe, co mě to zase napadlo. Proč já jsem vlastně zase chtěla odejít do ciziny? Vždyť očividně vůbec nejsem žádný cestovatel. Ani si to cestování neužívám. Doufala jsem, že mi to tentokrát bude trvat kratší dobu. Že si rychleji zvyknu, osvojím si způsob, jak fungovat za pochodu, a uvidím vše pozitivněji.

Potom, co jsme se z vnitrozemí přesunuli na pobřeží Lotyšska a já jsem poprvé přišla k Baltu, se mi hrozně ulevilo. Celá tahle myšlenka se rozplynula. Když jsem se ocitla s tváří zalitou sluncem na kamenité pláži s mohutnými borovicemi v zádech a zvukem vln v uších. Najednou už mi bylo jedno, že je mi zima, že je to cestování komplikovanější, než jsem si myslela, a že zase nevím, co vlastně dělat ve své lotyšské práci, a nikdo mi to příliš nevysvětluje. Měla jsem pocit, že teď jsem na najekrásnějším místě, které jsem kdy navštívila. Jak moc se mi tu začalo líbit, to snad ani není možné. Zrovna v tu chvíli jsem byla sama sebou a cítila jsem se tam tak správně. Zrovna mi došlo, že tady asi chci zůstat...

Postupně jsem začal zjišťovat, že to, co se mi děje, ty zkroušené myšlenky a pocit ztracenosti, jsou nejspíš jen důsledkem ztráty vlivů, které jsem zanechala doma. Na můj život a rozhodování tady nepůsobí žádný jiný názor, než ten můj. Zmizela všechna očekávání a vlivy, které na mě obvykle působí. Na moje chování, názory a způsob života. Říká se, že mnoho lidí zrcadlí své okolí, protože třeba sami nevědí, jaký mají názor, anebo chtějí zapadat. To je asi úplně normální věc. Nikdo nechceme být vyloučeni ze skupiny, a tak se často nevědomky přizpůsobujeme očekáváním a názorům ostatních. Já to tak stoprocentně dělám. Jenomže tady na mě svým názorem ani očekáváním nikdo nepůsobí. Nejenže každá obec tady má 10x víc stromů než obyvatel, ale když už tu na nějakého živáčka narazím, vůbec ho nezajímá, co dělám. A tak se mi myšlenky víří všemi směry. Bez vlivů, které by je někam odklonily. Došla jsem k uvědomění, že jsem se možná až doteď nerozhodovala pro to, co opravdu sama chci, ale spíše pro to, co mi ostatní schvalovali a podvědomě mi to přišlo nejbezpečnější. Jenomže vím vůbec, co já sama chci? Asi jsem nikdy neměla moc prostoru to zjistit, a proto, když se teď ten prostor objevil, jsem tak zmatená a ztracená sama v sobě.

To, že je pro mě něco náročné, neznamená, že selhávám, nebo bych to měla přestat dělat. Neznamená to ani, že moje snaha nikam nevede. Jako někdo kdo se léta věnoval vrcholovému sportu bych to měla vědět. Ale hledat nový směr není snadné, obvzlášť když po tolika letech odložíte svou železnou košili. I to je nejspíš důvod, proč se cítím ztracená, který se při cestování víc odkrývá. Můj dosavadní smysl života jsem spolu s tretrami pověšila na hřebík před půl rokem. Od dětství to byla správná cesta, kterou mi vybraly a schvalovali ostatní. Snad jsem nečekala, že vybrat si teď sama bude snadné.

Myšlenka, na to zůstat v Lotyšsku, se vynořila z mého nejhlubšího nitra. Jak mě to jen napadlo. V Portu mě nic takového nenapadlo ani na moment. A to mi tam nebyla taková zima a byla tam více než jedna civilizovaná ulice. Ale ano, líbí se mi tu. A začínat jako cizinech s úplně nepopsanými stránkami, mě asi trochu láká. Ale že bych tu měla skutečně zůstat? Je to děsivé, když se objeví takováhle myšlenka. A mě teď nezbývá než čekat, kdy se tahle bláznivá vytratí.

Jak moc by to vlastně bylo bláznivé? Skočit do neznámých vod a nechat se nést... Nebo zjistit, že se nezvládám příliš dobře držet nad hladinou a plácám se v rozbouřených vlnách...

Budu asi muset vyčkat, kam mě moje opět ztracená mysl zavede. Příští směr, kterým půjdu, bude každopádně vycházet z mého vlastního rozhodnutí. Možná to nakonec nebude šťastné rozhodnutí a natropím si jím pořádnou hromadu problémů. Ale budou to moje rozhodnutí a já z jejich důsledků nebudu moct vinit nikoho jiného.