záznamy

Myslím, že začátky pro mě prostě bývají těžší, protože i tentokrát tady trochu tápu, a trochu se tady trápím. Lotyšsko je teď na jaře šedé, chladné a zamračené.Po dvou týdnech tu strávených jsem se dokonce začala ptát sama sebe, co mě to zase napadlo. Proč já jsem vlastně zase chtěla odejít do ciziny? Vždyť očividně vůbec nejsem žádný cestovatel. Ani si to cestování neužívám....

Pět dnů po Vánocích jsme se vraceli domů. Už jsem se opravdu těšila, ale současně jsem měla z návratu i obavy. Přeci jen tohle byl můj velký odvážný krok. Ačkoli se mi od začátku zdálo, že se tím nic nezměnilo, pořád jsem se k odjezdu z domova na 3 měsíce musela odhodlávat. Něco mě k tomu dotáhlo, něco ve mně po tom asi moc toužilo. Něco co si třeba teď ještě neuvědomuju, ale začne se mi to odkrývat.

Na sluníčko, které sice občas na pár minut vylezlo, ale kdykoli mohlo být velmi rychle smeteno dešťovým mrakem, nemělo smysl čekat. Rozhodli jsme se tedy, že se v listopadu začleníme více do společnosti. Stalo se nejednou, že jsme se na meetup přihlásili a byli jsme jediní, kdo se dostavil. Možná jsme jen nepochopili portugalskou orientaci v čase. ...

Pro mě to byl velký a nový zážitek. Nikdy dřív jsem neexistovala několik dnů v kuse jen pod plachtou. Jsem na tohle trochu citlivka – společné sprchy s betonovou podlahou? Fuj. Jezení z jednoho ešusu? Fuj....

Dost dobrodružné to bylo už při odletu. Na letišti jsme zjistili, že naše první letadlo z Česka do Bruselu má hodinu spoždění, což by znamenalo, že nestihneme ani to druhé na přestupu. Naštěstí nám paní od aerolinek stihla přebookovat letenky...

Portugalsko jsme si vybrali, protože se nám zalíbilo při našich atletických soustředěních, kdy jsme sem jezdívali do jižních částí. A také samozřejmě kvůli sluníčku a teplu i v zimních měsících...